Po 14 hodinách v letadle přistávám. Z okýnka koukám na Kilimanjaro a nějak tomu nemůžu uvěřit. Uff, jsem tu. Vyčerpaná, ale hrdá, že jsem doletěla na správný místo. Pořád jsem si v hlavě opakuju, že už jsem tu. Nestihla jsem se ani vystresovat a už stojím spolu se dvěma dalšíma holkama, co taky jedou dobrovolničit, před letištěm a čekám na někoho, kdo mi před pěti minutama napsal z neznámýho čísla, že nás vyzvedne. Ani nevím, jak jsme se našli, ale už sedíme a čekají nás dvě hodiny cesty do cílový destinace - Arushy. S holkama se v autě snažíme nějak seznamovat, ale vždycky se u toho necháme vyrušit tím co kolem sebe pozorujeme. Všude jsou lidi, mají vozidla, který ani neumim pojmenovat, na sobě ty nejvíc cool vohozy a podél silnice je jeden podnik vedle druhýho, ale u žádnýho z nich nedokážu identifikovat k čemu slouží. Najednou jsme před domečkem s číslem 12. Novej domov na dalších 6 týdnů. Na dobrovolníky jsou v rodině víc než zvyklí, v podstatě si nás ani nevšimnou, ale takovým sympatickým způsobem, jenom tak, že se člověk necítí na obtíž- aspoň zatím. Na uvítanou jsme dostaly moc dobrej kořeněnej čaj a chleba (čti tousťák). Vypily jsme si ho v roztomilým obýváčku s naším takovým “průvodcem” - jedním členem rodiny. Ten nás pak vzal do centra města směnit peníze a koupit simkarty. Ač to vypadalo jako největší scam, kluci u rozpadajícího se plastovýho stolečku nám prodali a zprovoznili simky, takže máme data, juch. Dneska jsme školu nestihly. Odpoledne jsme se potkaly s dalšíma třema dobrovolnicema a na později jsme naplánovaly návštěvu místního maasai marketu. Kramaření, nakupování neskutečně roztomilých náramků, prstýnků, oblečení. Musela jsem se držet, už teď vymýšlím, co všechno tu nechám, abych mohla domů přijet s krosnou plnou věcí z trhu. :)) Než jsme si chytily tuk-tuk, kterej nás obral o tak 4krát větší peníze než místní lidi, jsme si daly kafíčko v pidi kavárně. Doprava je tady obecně supr vtipná, je to maximální chaos, když chce člověk přejít silnici, musí prostě vejít do provozu a doufat, že si ho všimnou. Všichni místňáci na nás koukají jako na svatej obrázek. Mávají, chtějí se fotit a křičí “Mzungu mamboo!” Je to zvláštní pocit, máváš zpátky, ale zatim jsi z toho spíš mimo xd. Den zakončujeme západem slunce jak z pohádky. Sedím na kopci na kraji města, celou Arushu na dlani, koukám na Mount Meru v pozadí. Strašně se těším zítra do školy a říkám si jo! Ono se to fakt děje!
Žádné komentáře:
Okomentovat