První noc za mnou. Moskytiéru jsem dostala, ale děravou. Ani nevíte, jak mi ranní tabletka antimalarik najednou chutná! Snídáme tu tousťák, místní si ho jen máčí do čaje, ale mé evropské kamarádky ho vylepšují džemem s burákovým máslem. Po snídani vyrážíme do školy. Stačí jen přeběhnout ulici. “Škola” je možná dost silný slovo. Místnost s jedním oknem, asi tak 3x4 metry. Z lavic trčí hřebíky, který mi zatím natrhly jenom šátek, ale trochu se bojím, že brzy natrhnou něčí zadek. Uvnitř třídy sedí zhruba 20 dětí. Všichni natahují ručky a volají na nás. Je to obrovskej chaos. Ve třídě je sice 12 lavic, ale všechny děti jsou narvaný v prvních šesti. Vzadu v rohu třídy spí půlroční miminko učitelky, spí klidně - nenechává se řevem dětí vůbec rušit. V jedný třídě jsou pohromadě děti od 2 až do 9 let. Během hodiny svahilštiny pomáháme dětem s psaním, asi po hodině výuky učitelka prohlásí, že má hotovo a že se do toho máme pustit.
Tak jo. Zadání - žádný, máš 3 hodiny času. Děti mají dva sešity - jeden na svahilštinu a jeden na matiku. Tužku má jen někdo. Ve třídě je tabule a plakát se dny v týdnu a lidským tělem. Udržet pozornost dětí je prakticky nemožný. Dávaj pozor v podstatě jenom v momentě když po nás v křiku opakujou. Je to docela pochopitelný, nemají za celý dopoledne žádnou přestávku. Snažíme se “učení” prokládat aspoň nějakou hrou na dvorečku. “Vyučování” spočívá hlavně v neustálým boji o pozornost, pořád ořezáváš zlomený tužky, hledáš kam se poděl sešit, kterej ještě před 10 vteřinama dítě mělo. Aby dítě fakt něco dělalo, je potřeba u něho stát a sledovat každej jeho pohyb. Po každým písmenku zatleskat a prohlásit “nzuriii” - zatím se to zdá jako jediná fungující taktika. Bohužel nás není dost na tenhle způsob výuky. Na konci vyučování zhruba tak stokrát tančíme baby shark dance :D - už teď je to moje oblíbená část školního programu. Při rozdávání bonbonů se trochu dojímam, tolik radosti ze sladký kuličky, která bude za pár chvilek pryč. Člověk si představuje, jakej to asi bude pocit být s těma dětma. Pere se ve mně snad úplně všechno. Radost z pohledu na ty šťastný bytůstky. Nadšení z každý správný odpovědi. Bezmoc z toho, že mají obrovskej potenciál, ale zdroje jsou příliš omezený na to, aby se dal dostatečně dobře rozvíjet. Člověku je vlastně pořád do pláče, střídá se dojetí se smutkem. Tolik vjemů a pocitů za jeden den. Uff, ale asi zatim není potřeba si v tom všem dělat pořádek.
Po obědě míříme do supermarketu. Výběr je tu větší než u nás, to mě docela překvapuje. Kupuju tužky a gumy na zítra do školy. Jo a taky toaleťák! Místňáci to umí bez něj, já zatím ne. Ale třeba se to časem naučím :))
Žádné komentáře:
Okomentovat