13.7.23

Dneska ráno se probouzím s pocitem, že jsem spala tak 10 minut. Říkám si, že se nebudu pídit po tom, kdo nám během noci neúnavně bušil na vchodový plechový dveře. Místní kočka “Banana” se dneska v noci porvala, netuším kdo byl soupeř, ale jsem ráda, že ji ráno potkávám živou a se všema končetinama. U snídaně gratulujeme jedný z dobrovolnic, je jí dneska 20. 

Po cestě do školy nás přibíhá obejmout několik žáků ze školy, která je přímo vedle našeho domu. S touhle dopaminovou injekcí se člověku jde tak nějak lehčeji. Po příchodu do školy se hned vrháme do učení. Nestačím se divit, daří se nám nastavit první pravidlo - když je zvednutá ruka, tak se mlčí. Obrovskej úspěch. Díky tomu jsou děti poměrně dobře ukočírovatelný. Dneska se s jedním klučíkem snažíme naučit napsat písmeno “e” - tak zní zadání od učitelky. Po chvíli zjišťuju, že je to příliš velký sousto vzhledem k tomu, že neumí vůbec ovládat tužku. Takže pěkně od začátku, nejdřív čárky, pak vlnky, kolečka a možná s k éčku za těch šest týdnů dostanem. Na počítání dneska zkoušíme barevný kostičky z nějaký stavebnice, mají úspěch. Ale je strašně těžký se soustředit na nějaký příklady, když ti mzungu dá do ruky něco, co jsi dost možná ještě nikdy neviděl. “Počítání “se tím pádem stáčí k soutěži o nejvyšší věž. Ty výrazy když jsme se dopočítali s mojí skupinkou k číslu 28!!  bych každýmu přála vidět. Koukáš na ně, úsměvy tak široký, že jim můžeš spočítat všechny zuby a je to tu zas: chce se ti brečet, ale nějak to ustojíš. Vteřinu po tom si ti ale na klín sedne klučík, začne tě hladit po vlasech, počítá ti všechny naušnice a tim nejčistším pohledem ti kouká do očí. Tak sorry, ale to už nedáš. Dnešní den ve škole prostě jeden velkej doják…