Dneska s mojí českou Lindou vyrážíme místo školy do sirotčince. Moc ráda se tam vracím. Vždycky nás tam vítaj s otevřenou náručí. Dneska nás dokonce hostí smaženým banánem a kasawou. Mají sami málo, ale vždycky se bez váhání dělí. Člověk by jim to nejradši nechal, ale mají z toho rozdávání takovou radost, že nejde odmítnout. S tou štědrostí to tady takhle mají všichni bez výjimky. Tím nejkrásnějším příkladem toho je naše rodina. Každej den nám připravujou ty nejlepší jídla, který umí. Dokonce vypozorovali, co nám nejvíc chutná a o to častejš nám to vaří. Z mála dokážou vykouzlit neskutečný množství lahodnýho jídla. Nemáme absolutně vůbec pocit nedostatku. Jsou to jedni z nejvlídnějších lidí, který jsem kdy potkala. Sama si nedokážu představit, že by u nás doma v podstatě nepřetržitě bydleli lidi, jejichž jazyku vůbec nerozumím. Všechno s náma sdílí, nemají jako rodina v podstatě žádný soukromí. A i přesto od nich každej den slyšíme to jejich usměvavý “Karibu!”, kterým nás ujišťujou, že jsme tu vítaný.
Žádné komentáře:
Okomentovat