Nesnáším loučení. Poslední školní den pro moje španělský kámošky. Je to pro nás všechny dojemný, protože jsme byly od prvních vteřin v Tanzánii spolu. Přijde mi to jako včera, kdy jsme společně na letišti nasedly do taxíku a vyrazily do Arushy. Budou mi chybět, moc. Marta a Roccio - dvě nejmilejší bezprostřední víly, hlava v oblacích a srdce na dlani. S nima se žilo s takovou lehkostí. Sdílely jsme spolu všechno, od pokoje až po ty nejniternější pocity. Když se po obědě loučíme, brečíme jak želvy a slibujeme si, že se nevidíme naposled.
Odpoledne přijíždí další dvě dobrovolnice. Zdá se, že se Španělkama nikdy nešlápneš vedle, jsou báječný. A navíc, obě studujou psychologii. Odpoledne se z nás tím pádem stávaj průvodci. Ukazujem našim nováčkům naše oblíbený místa v Arushe a vysvětlujem co a jak. Když jim popisuju, jak to tady chodí, díky jejich reakcím si uvědomuju, že je to vlastně docela šílený. Ale člověk si na to všechno tady strašně rychle zvykne a už ti tady nepřijde nic zvláštní. Evropa bude asi šok.
Žádné komentáře:
Okomentovat