Běžně je nás dobrovolníků 6, nějak se nám ale rozutekli na výlety a tak jsme poslední dva dny ve škole jenom ve dvou. Je to naprostý šílenství. Zorganizovat takovej chaos je ve dvou v podstatě nemožný. Takže máš dvě možnosti: buď z toho budeš na nervy a exploduje ti z toho hlava, nebo se prostě vžiješ do místního životního stylu ala “hakuna matata” a hodíš se do pohody. Vezmeš tu věc tak jak je. Vytvoříš si kolem sebe takovou bublinku klidu. Smíříš se s tim, že prostě nevyhovíš všem najednou a a že tý práce uděláš holt o trochu míň. A hele! Ono to funguje. Toho bordelu okolo najednou není zázrakem míň a práce není jednodušší. Je to jenom tvoje hlava, která se nebouří proti tomu, proti čemu to jednoduše nemá smysl. Nemáme s ostatníma dobrovolníkama příliš velký ambice tady dosáhnout nějakýho velkýho cíle ve škole. Radši jdeme po malejch krůčcích. Nedokážeš si představit s jakou radostí ráno rozdávám tužky, když při tom slyším “prosím”. Učíme se spolu, že je občas potřeba na něco počkat. Že je slyšíme a že když vydrží, dostane se na ně. Jsem trochu smutná z přístupu, kterej k nim má zdejší učitelka. Za zlobení je štípe a tahá za oblečení. Jí sice poslouchají, ale jenom proto, že z ní maj strach. Takže my volíme respekt a hele - ono se to vrací, jak my na ně, tak oni na nás. V ten moment se zase utvrzuju, tohle MÁ smysl!
Žádné komentáře:
Okomentovat