Do sirotčince vcházíme s několika taškama plnejma hraček, plenek, kaší, sušenek a banánů. Pečovatelky nám s tím nejupřímnějším úsměvem děkujou. Trpaslíčci si nás ze včera pamatujou, takže k nám už úplně bez ostychu přibíhají. Pečovatelky se probíraj věcma a jsou úplně fascinovaný. U dětský sunarový kaše se zastaví - nic takovýho nikdy neviděly. Vysvětlujeme jim, jak ji připravit - hned jí s nadšením otvírají. Dětem postupně rozdávaj hračky, každýmu bych přála vidět ty jiskřičky v očích. A co teprv když zkoušíme bublifuk! To je taková euforie z každý bubliny. Mám pocit, že dneska koukám na úplně jiný děti. Včera to byly ty nejsmutnější obličejíky, stačilo TAK málo a před očima ti najednou poskakujou tak veselý mrňousci, až z toho mam slzy na krajíčku! Od dvou nejčistších duší, co znám, jsem dostala víc než dostatek peněz na to do sirotčince nakoupit potřebný věci. Ptám se tedy pečovatelek, co potřebují nejvíc. Očekávám, že budou chtít nějaký další sladkosti a hračky pro děti. Když mi ale na papíře donesou seznam - vyrazí mi to dech. Prosí nás o rýži, fazole a cukr. Mají nouzi i o takový základy. To je ta chvíle, kdy si znova uvědomíš, že tohle je opravdová bída.
Žádné komentáře:
Okomentovat