19.8.23

Jestli jsem někdy udělala nějaký dobrý rozhodnutí, bylo to odjet dobrovolničit. Když jsem si na Vánoce kupovala letenky, už tehdy jsem věděla, že to bude dobrý. Dalo mi to tolik. Slovama to ani neumím vyjádřit. Každej den se mi ty moje zaslepný oči o trochu pootevřely. Nebylo to snadný, ani pořád veselý. Ale bylo to opravdový. Viděla jsem tolik radosti, zažila tolik lásky a cítila takovou vděčnost jako ještě nikdy v životě. Poznala jsem Mwanaiddi, Hadiju a Mousu - tři nejotevřenější srdce, díky kterým jsem měla v Arushe opravdovej domov. To propojení, který jsme s ostatníma dobrovolníkama měli díky sdílení týhle obrovský zkušenosti pro mě bylo a je strašně vzácný. To největší požehnání pro mě ale bylo potkat každičkýho jednoho trpaslíčka. Znát ho jménem, navázat s ním pouto, mít společný vtípky, objímat se každej den jako by to bylo naposled, tančit, mávat letadlům, vyrábět papírový lodičky, kreslit do sešitu a hrát cukr káva. Pro to jsem žila a díky tomu jsem žila. A bylo to krásný. A bylo to nejlepší.  Za poslední dny jsem prolila takovejch slz, že jsem vyplakaná na rok dopředu :D

Takže dík, že jste to četli. Jste svědci mýho splněnýho snu! ❤️

 

 

18.8.23

Poslední den ve škole. Nejradši bych byla kdyby nikdy nenastal. Tam někde vzadu v hlavě smutním, že mám “už jen dnešek” ale převažuje ve mně ta obří radost z toho, že mám přece “ještě dnešek”. Ráno s námi do školy jde švadlena, změřit si dětičky na uniformy. Během toho si s ostatníma hrajeme - dneska žádný učení! Eveline mi dává do náručí syna. To je tak radostnej pocit, držet tohohle človíčka a vědět, že mu je líp. Necháváme tu Eveline dostatek peněz, aby mu mohla dál dávat správnou výživu, takže věřím, že tahle záchranná akce se povedla. Za všechny zbylý peníze na dobrověci jsme koupili všem trpaslíčkům nový batohy, protože tomu, s čím chodili na zádech doteď, se ani nedalo říkat batoh. Víc než batohy ale samozřejmě každýho zajímají dobrůtky uvnitř. Koukám na ty jejich rozzářený očka. Přibíhají se vším, co najdou v batůžkách a ukazujou mi to jako bych nebyla ta, co jim to tam včera připravila. Nemusím ale vůbec předstírat překvapení, protože jsem překvapená - tou jejich radostí z takovejch maličkostí. Křičí “asanté” a “nakupenda”. Když se pak rozpláču u posledních písniček, sbíhaj se kolem mě, utíraj mi slzy z tváří a nabízí mi svoje sladkosti, aby mě utěšili. To mě ale jenom víc dojímá. Poslední objetí od Eveline a jdem domů. Všechny děti se mnou loučí úplně stejně jako vždycky: “goodbye, see you tommorow!” Nejenže doteď nepochopily, že v pátek to neříkáme kvůli víkendu xd, ale taky nechápou, že už to “příště” nebude. Odpoledne s naším “bráchou” malujeme na plátýnka. U večeře se znovu dojímám, na rozloučenou mi totiž místní maminka vaří moje nejoblíbenější jídlo tady - chapati a guacamole. Vzpomínám si na moje první chapati tady, přijde mi to jako před rokem. Nechápu, že tomuhle všemu budu muset říct zítra čau.

 

17.8.23

Dnešek je za odměnu. Eveline je zpátky ve škole, její mrňousek vypadá mnohem líp. Poprvý za celou dobu, co tu jsem, ho vidím plně při vědomí. Jindy vypadal, jako by měl každou vteřinou omdlít. Dneska ale koukám na úplně jiný miminko. Ožil. Dostává teď místo tý řídký kaše dětskej sunar, kterej je schopnej krásně strávit. Eveline je dneska taky jako vyměněná, oči jí září a úsměv má od ucha k uchu. Děti jsou klidnější a dokonce docela dávaj pozor. No prostě lahůdka po včerejšku.

Mně už to přijde fakt neuvěřitelný, ale včera přiletěl další štědrej příspěvek. Nerozumím a nechápu, jak se tohle všechno děje. Srdcaři z Čech rozdávaj jako o život. Mezi dobrovolníkama už jsou tady Češi známí jako “ty štědrý”.  A já jsem najednou tak hrdej Čech! Zbývá mi tu už jen pár dní, a tak se hned odpoledne vydávám peníze řádně použít. Nakupujeme látky, protože víte co? Budou uniformy!! Ty potrhaný kalhoty a sukně zděděný po několika sourozencích budou ty naši trpaslíčci moct vyměnit za krásný okrový šatečky a kalhoty. Už se tak těším až mi do Česka přijde fotka těch nejroztomilejších studentíků v uniformách. A to všechno opět díky tý nekonečný dobrotě lidí. 

 

16.8.23

Jestli tady byl nějakej den fakt krizovej, byl to ten dnešní. Opět jsme ve škole bez Eveline, musí dneska znovu do nemocnice. Zůstáváme tak s trpaslíčkama sami. Chaos je pro celý dopoledne slabý slovo. Jakmile děti zjistí, že je Eveline dneska pryč, roztáčí to takovým způsobem, že nám z toho praská hlava. Všechno, co nám na ně běžně funguje, dneska absolutně nefunguje. Navíc máme ve třídě čtyři nový děti, který nepřetržitě celý dopoledne pláčou a chtějí domů. Hodně nám schází někdo, kdo by je umírnil. My se o to sice snažíme, ale v angličtině a tím, jak to není jejich rodnej jazyk, a tak dost pravděpodobně rozumí každýmu třetímu slovu, je naše snaha dost marná. Navíc, způsob, jakým se tady děti “vychovávaj” je hodně odlišnej od toho, kterým se to snažíme dělat my. Běžně tady dítě od učitele dostane pořádnej pohlavek. Učitel tady v podstatě pořád jenom křičí. Potom je naprosto jasný, že na něj nebude platit to naše: “já chápu, že tě to štve”; “omluv se”; “prosím dej mi to”. Bez hrozby v podobě místního učitele jsme tím pádem úplně bezradný. Naše ambice se tak časem snižujou a na konci dne už se jenom snažíme, aby to všichni přežili. Člověk by se hrozně chtěl na někoho zlobit, mít to všechno na koho hodit. Ale je to celý jenom taková nešťastná situace…

15.8.23

Včera večer jsme se dozvěděli, že osmiměsíční syn Eveline má sepsi. V noci dostal 3 transfúze. Pro další medikaci si měl jít ráno. Proto ráno vyrážíme do školy dřív, počítáme s tím, že dneska budeme mít celej den angličtinu. Když přicházíme, Eveline je s miminkem na zádech ve třídě. Z nemocnice šla rovnou do školy, čekat na děti, který přichází ráno dřív. Není nikdo, kdo by ji nahradil. Hned nám ukazuje zprávu z nemocnice, v rozboru krve je jen jedna položka, která spadá do referenčního rozmezí - všechno ostatní je za hranicí. V nemocnici Eveline řekli, že přišla na poslední chvíli a že byl její syn v ohrožení života. Pořád si říkam, co kdyby včera do tý nemocnice nedošla, co kdyby si neřekla o pomoc… Díky Bohu, fakt. Tohle absolutně nebylo v našich rukou. Zase si tim potvrzuju, že zázraky se prostě dějou. Nakoupili jsme Eveline sunar, plenky, lahvičky a sterilizační prostředky. Už by mělo být jenom líp. Ulevilo se nám, všem.

Celý dopoledne bez Eveline je ve škole naprostý šílenství. Po pár minutách tu hodně v uvozovkách “výuku” vzdáváme a po zbytek dopoledne si jenom si hrajeme. Bez ní nás ty trapslíci ale vůbec neposlouchaj. To je ale v porovnání s tím, co se děje okolo, taková prkotina, že mě to jejich řádění vůbec nevyvádí z míry. 

 

14.8.23

Dneska po škole zůstáváme s Lindou dýl, protože chceme na zeď nalepit plakáty s abecedou a vyzdobit trochu tu naší holou třídu. Jen tak mimochodem se ptám Eveline (místní učitelky), jestli nepotřebuje plínky pro její miminko, který s náma každej den leží v rohu třídy. Samozřejmě se mi dostává pozitivní odpovědi. Po chvilce se na nás Eveline obrací a říká, že je její osmiměsíční syn nemocnej, už přes týden prý zvrací úplně všechno jídlo (čti řídkou kaši), který pozře. Poprvé vidím děťátko rozbalený ze zavinovačky a děsím se z toho pohledu. To, že s ním není něco v pořádku není vůbec těžký poznat. Má horečku, nafouknutý bříško a jinak je strašně vyhublý. Pokud by to takhle pokračovalo dál, myslím, že je naprosto jasný, jak by se situace vyvíjela…Dáváme Eveline tedy všechny peníze, který máme u sebe, aby se mohla co nejdřív dostat do nemocnice. Jsem na sebe naštvaná, že jsem se nezeptala dřív, jestli něco nepotřebuje, protože by si určitě řekla o pomoc dřív. Snad není moc pozdě. Celá tahle situace mě paralyzuje na celý odpoledne, odpojuju se od ostatních a zůstávám na zbytek dne doma. S tímhle vědomím prostě nemůžu nikam. Zítra snad budeme vědět víc a uděláme všechno proto, aby byl ten mrňousek zase zdravej.

13.8.23

Ngorongoro. Největší neporušenej neaktivní kráter na světě. A taky domov pro 25 tisíc zvířat. Svůj zábavnej název kráter získal od Masajů, který ho takhle pojmenovali podle zvuku zvonů na krku krav pasoucích se toho času na tomhle místě. Žádný cink cink, ale ngor ngor! Když ráno sjíždíme dolů do údolí, každejch pět minut si oblíkám vrstvu navíc. V momentě, kdy pak dole sedím v bundě a šále si říkám, že to snad ani není safari. Mraky nad celým kráterem vytváří takovou poklici a pod ní je teda pěkná klendra. Ngorongoro je úplně odlišná krajina než včerejší Tarangire. Včera to bylo takový to “typický safari”. Ngorongoro je ale taková měsíční krajina uprostřed džungle. Hned ráno se nám daří tak z 15ti metrů pozorvat nosorožce. V celým parku jich je ani ne 20. Často je rangeři nemůžou najít i několik týdnů a nám se bez ostychu ukazuje v celý svý kráse. To ani nejde říct, že “jsme měli štěstí” - to se prostě stal zázrak. Neviděli jsme všechno, co jsme si představovali, ale mně se to vlastně líbí. To je to kouzlo safari, ukáže ti kousek a zbytek zůstává ukrytej tam někde v divočině. Protože tam nejsi pán ty, ale oni. A navíc, o čem bychom pak snili, kdyby se dalo vidět všechno? To by bylo nůďo :D

12.8.23

Podařilo se nám skoro nemožný - usmlouvat cenu safari skoro o třetinu levnějš. Hrdě tedy na celej víkend vyrážíme do národního parku Tarangire a Ngorongoro. Dnešní den je báječnej, celá naše parta vesele poskakuje v autě ze sedačky na sedačku a pozoruje ty nejkrásnější zvířata. Přijdem si jako v nějaký hře, kdo jich najde víc - vyhrává. Prima ZOOM pořad o safari v reálný podobě haha. Nechápu, že to, na co jsem doma koukávala při covidu s tatínkem v telce, teď vidím ze dvou metrů na vlastní oči :D Sloní rodinky se nám promenádujou hned vedle auta, žirafy a zebry jsou na každým kroku. Dokonce máme to štěstí zahlídnout leoparda. Lvi se nám dneska schovávaj, asi nechtěj, abychom si všechno vybrali hned první den. Celej den přemýšlím nad tím, jaký mám štěstí tohle všechno vidět. Nikdy mě nenapadlo ani snít o tom, že bych jednou jela safari. A teď: sedíme v autě s těma nejlepšíma lidma, zpíváme si po cestě do kempu a já nemůžu uvěřit, že tohle se děje právě mně. 

 

11.8.23

 Minulej tejden se nám osvedčil “výtvarkovej pátek”, takže si z něho děláme takovou tradici. S našema trpaslíčkama se nedá dělat nic extra náročnýho. Jsou řekněme lehce nemotorný. A hlavně, strašlivě nedočkavý. Takže čím jednodušší výrobek, tím lepší. Papírový vlaštovky tak zní jako ideální volba. Když před dětma složíme první vlaštovku, koukají na nás jak na kouzelníky. Párkrát přeloženej papír. A takovýho štěstí. Máme z toho všichni obrovskou radost. A jak se říká “kdo si hraje nezlobí”, takže děti jako beránci. Stojím před třídou, koukám na hlavičky, který se kroutí nad jejich výtvorama a co nejpečlivějš je zdobí. Rozplývám se nad tím, že se nám podařilo přijít na způsob, jak s těma trpaslíčkama pracovat, aby nás poslouchaly a zároveň je to bavilo.

Odpoledne se loučíme s Audrey. To je pro mě srdcovka. Byly jsme tu spolu úplně od začátku, letěly jsme spolu na Zanzibar, potom sdílely pokoj a ve škole se z nás stala sehraná dvojka. Nojo, bude nám tu chybět…

10.8.23

 Dneska s mojí českou Lindou vyrážíme místo školy do sirotčince. Moc ráda se tam vracím. Vždycky nás tam vítaj s otevřenou náručí. Dneska nás dokonce hostí smaženým banánem a kasawou. Mají sami málo, ale vždycky se bez váhání dělí. Člověk by jim to nejradši nechal, ale mají z toho rozdávání takovou radost, že nejde odmítnout. S tou štědrostí to tady takhle mají všichni bez výjimky. Tím nejkrásnějším příkladem toho je naše rodina. Každej den nám připravujou ty nejlepší jídla, který umí. Dokonce vypozorovali, co nám nejvíc chutná a o to častejš nám to vaří. Z mála dokážou vykouzlit neskutečný množství lahodnýho jídla. Nemáme absolutně vůbec pocit nedostatku. Jsou to jedni z nejvlídnějších lidí, který jsem kdy potkala. Sama si nedokážu představit, že by u nás doma v podstatě nepřetržitě bydleli lidi, jejichž jazyku vůbec nerozumím. Všechno s náma sdílí, nemají jako rodina v podstatě žádný soukromí. A i přesto od nich každej den slyšíme to jejich usměvavý “Karibu!”, kterým nás ujišťujou, že jsme tu vítaný.

9.8.23

 Už mockrát jsem si tady potvrdila, že mám kolem sebe doma v Česku spoustu dobrých duší. Takových, který úplně nesebestředně a bez očekávání obdivu pomáhaj. Cítím za tyhle lidi fakt obrovskou vděčnost, protože to absolutně není samozřejmost. No a takovej další velmi štědrej příspěvek přišel. Když jsem tady  poprvé vešla do naší třídy, byla jsem dost zaskočená tím, jak strašně málo světla tam je. Třída má jedno malý okno, který vede do úzký uličky a hned vedle je další dům, takže oknem se tam nedostane v podstatě žádný světlo. Jediným zdrojem světla se tak stávaj otevřený dveře. Teď je tu období sucha, takže ty světelný podmínky jsou ještě jakžtakž snesitelný. Ale v momentě, kdy tu nastává období dešťů, a je v podstatě pořád zataženo, to musí být naprosto šílený. Nejenže ty trpaslíčci nevidí pořádně do sešitu, ale jsou kvůli nedostatku světla rychlejš unavený a nesoustředěný. Přivézt do školy elektřinu a světlo by tak mohlo opravdu hodně pomoct s celým výukovým procesem. A díky těm dřív zmiňovaným dobrým duším se to stane. Ve škole bude za 3 týdny světlo!!!

                                      

                     

8.8.23

 Osmý den osmého měsíce v roce místní nazývají “Nane nane day” nebo taky “Farmers day”. Je to jejich státní svátek, farmáři z celýho města se sjíždí na Farmers market, a tam si předávají svoje zkušenosti a navzájem se učí nový způsoby hospodaření. Pro nás to znamená jediný: není škola. Ráno tak trávíme návštěvou místní galerie. Odpoledne si jdu číst před dům. Zanedlouho už se ale dávám do “řeči” s trpaslíčkama z našeho neighborhoodu. Knížku tedy hned odhazuju a začíná zábava! Nejdřív mi ukazujou jejich hry, nejlepší je kutálení starý pneumatiky a pak jim naoplátku já rukama nohama vysvětluju “cukr, káva, limonáda”.  Chytaj se hned a děsně je to baví. Jsou to ty nejživější děti, který jsem kdy viděla. Díky pobytu tady jsem se naučila jak nakreslit snad všechny dopravní prostředky, tak se předvádim haha. S klukama pak děláme hvězdy, holky mi češou copánky, mrňousci se mi střídají v náručí… Na konci dne za mnou přibíhá jedna holčička a podává mi papírek, kterej mi vyrazí dech. “Love makes you feel special Chipanka” (čti Štěpánka). A díky těm trpaslíčkům se přesně takhle cítím! 

7.8.23

 A je to tu zas. Poslední školní den další dobrovolnice Audrey. Rozdává dětem na rozloučenou sušenky a ovoce. Dojetí na druhou: nejenže je mi líto, že nás Audrey opouští, ale ještě se přitom koukám na ty nejšťastnější tváře dětí. Tolik radosti z jednoho banánu. A jak hrdě si je pak nesou v batůžku domů! Od každýho slyšíme minimálně třikrát “thank you teacheer” - jsou tak moc vděčný. Tyhle věci mě nikdy nepřestanou dostávat do kolen. Je mi vlastně líto, jakým životem žiju, respektive jakým způsobem přistupuju k životu, kterej jsem dostala. Stejně jako oni si nezvolili chudobu, já jsme si nezvolila ten pohodlnej evropskej nadbytek. Co jsem ale zvolit mohla je vděčnost, skromnost a pokora uprostřed tý hojnosti, kterou mám. Mám chuť si dát facku, fakt.

Berta (jedna z dalších dobrovolnic) dneska slaví 21. Její život oslavujem mini piknikem při západu slunce a je nám spolu moc dobře. Jednoduše další krásnej den, kterej mi ty moje zaslepený oči zase o trochu pootevřel.

6.8.23

 Když novým dobrovolníkům vyprávím o tom, co všechno se tu dá o víkendech dělat, nejvíc je láká navštívit kostel. Mám radost, že si vybírají právě tuhle možnost. Došla jsem tady velkýho uvědomění, že lidi tady mají fakt speciální dar víry. To, co v kostele zažívám tady na blogu neumim úplně dobře popsat. Zájemcům ale velice ráda povyprávim face to face :) Je to pro mě jeden z největších momentů prozření tady. Jsem tím, co se během mše odehrává uhranutá. Až do tý míry, že přestávám dávat pozor na svojí tašku a na to doplácim - doslova. Někdo se totiž během mše tím nejvíc nenápadným způsobem dostává do mý peněženky a bere mi všechny peníze, co tam jsou. Když to na konci mše zjišťuju, jsem překvapená tim, že se to děje zrovna v kostele. To je trochu paradox. Hlavu ale nevěším, říkám tomu “nevědomá charita” a věřím, že ty peníze dotyčnej potřeboval :) Všechny doklady mám a dokonce si nevzali ani tu českou stovku, co jsem tam měla, takže v Čechách se můžu zase rozšoupnout xd. Zbytek neděle trávíme už úplně nedramaticky s deskovkou a procházkou na kafe. Tyhle zdánlivě obyčejný věci jsou ale na tomhle neobyčejným místě s výjimečnýma lidma jednoduše báječný. 

5.8.23

S obměněnou partou dobrovolníků vyrážíme dnes do Kikuletwa Hot Springs - přírodního geotermálního jezera. Mousa a Alhaji (naši “bráchové”) nás berou autem. Po dvou hodinách se po kamenitý cestě uprostřed úplně suchý bushe objevuje to nejprůzračnější jezírko, co jsem kdy viděla. Místo, jak z časopisu. Palmy, který jsou po celým obvodu ti nad hlavou vytváří stín před sluncem. Voda ohřívaná sopečnou činností má příjemných skoro 30 stupňů. Jezero je dost hluboký, takže jsme rádi za plovací kruhy, na kterých odpočíváme když se zrovna nepotápíme. Nejvíc nás ale baví skákat do vody z houpačky. Místní na houpačce dělaj neskutečný kreace. Takže to máme i s představením - kam se hrabou cirkusáci :D. V jezeře plavou takový ty malý rybky, co ti okusováním dělaj peeling. Taková asijská pedikúra zdarma. Po výborným lokálním obědě v podobě hnědý rýže s omáčkou se vydáváme domů. Po cestě naše auto zastavuje policie. Alhaji nemá řidičák (čti ani nevlastní řidičák). Nemít ho je tu běžný, ale občas narazíš na strážníka, kterej se nenechá uplatit… Čekáme tak asi hodinu u silnice, než Alhajimu zázrakem přijde na mobil fotka jeho (neexistujícího) řidičáku :)) Na tyhle věci se mi pořád nějak nepodařilo zvyknout. Co na to říct no, asi jen hakuna matata, to je tu příhodný vždycky. 

4.8.23

 Pátek má bejt odpočinkovej. A takovej my si ho dneska ve škole děláme. Místo matiky - kreslení. Využíváme na to pastelky a fixy od milovanýho Koresu, kterej nám poslal spoustu jejich věciček. Když se společně pouštíme do kreslení, celá třída utichá a v jeden moment je tu úplnej klid. Každej se soustředí a snaží se ze sebe vymáčknout ten nejlepší výkon. Jsem tím úplně dojatá. A najednou mi to dává naprostej smysl, protože ty děti jsou ve fázi, kdy si mají hrát a kreslit - ne psát. Ve škole je to první moment, kdy drží tužku v ruce. Přirozeně nemaj tu ruku vůbec navyklou na manipulaci s ní a psaní je pro ně v podstatě nadlidskej úkol. Ten systém, kterým se tady učí je ale strašně těžký změnit. Vyžadovalo by to mnohem víc času než tady máme. Je proto nutný pracovat s tim, co je. To jsem se tady už dobře naučila. Všichni tady pracujou s tim, co maj. Nestěžujou si a nebrblaj, že maj málo, ale vytrvale se snaží žít ten život, jak nejlíp v těchhle podmínkách dovedou. Tenhle mindset je jedna z těch věcí, který si chci tady sbalit do batohu a přivézt domů. 

3.8.23

 Po škole dneska vyrážíme na trh. Díky dobrým duším z Česka nakupujeme jídlo pro děti ze sirotčince. Mají kromě jinýho nouzi o rýži, fazole a cukr. Prosíme naše místní “bráchy”, aby nám pomohli s nákupem a vzali nás autem - neváhaj a s největší obětavostí jdou do toho s náma. Po chvíli zastavujeme uprostřed ulice, dál se jet nedá, silnice je rozkopaná. Pěšky docházíme k dřevěnýmu stolku, kde se prý prodává všechno, co potřebujeme. U stolku, kde je jenom rýže stojíme přes hodinu a půl a čekáme na zbytek surovin. Když se konečně dočkáme, nakládáme obrovský pytle na motorku, protože je nemáme šanci unést k autu. 150 kilo jídla. Díky tomu se nebudou muset aspoň čtvrt roku bát, čím nasytí sirotčinec plnej dětí. Pečovatelky nás objímají s tou největší vřelostí. Nepřestávají nám děkovat, pořád dokola nám podávají ruce. Taková vděčnost. Hřejivej pocit je vidět tak šťastný. A to všechno díky nekonečnýmu altruismu dvou srdcí, který dali a nažádali nic nazpět. Takže mám dobrou zprávu: dobrý lidi pořád existujou! ❤️