Bylo nám nabídnuto, že můžeme jít nějaký dny dobrovolničit i do místního sirotčince - neváháme ani vteřinu. Rozdělujem se na dvě skupiny, jedna jde do školy a naše vyráží do sirotčince. Čekala jsem, že to pro mě bude těžký, ale tohle se zdá být horší než zlej sen. Vcházim do úplně prázdný místnosti, v rohu je jedna matrace a vedle ní stolek s notebookem, na kterým běží pohádka. Čekáme, než se dětičky vzbudí. Po chvíli se před náma objeví asi tak 15 trpaslíčků, ostatní děti jsou ve škole. Řikam ti, takhle smutný obličejíky jsem v životě neviděla. Úplně z toho mrazí. Postupně si k nám sedaj na zem, některý se hned mazlí, jiný vystrašeně pokukujou. Jsou ušmudlaný, některý počůraný. V místnosti není jediná hračka. Jediný, s čím si dneska můžou hrát jsou moje sluneční brýle. Když vidím, jak pookřeje každej skřítek, kterej si je zkouší, přestávám řešit to, že je zničí. Dostávám za úkol nakrmit jednoho klučíka. Talíř řídký kaše. Klučík na mě kouká tim nejustrašenějším pohledem. Nesměle otvírá pusinku. Koukám na tu trochu jídla a najednou se mi nahrnou slzy do očí. Snažim se soustředit na to, aby se mi ruka z pláče tolik neklepala a mohla jsem ho nakrmit. V ten moment, za mnou přiběhne jinej chlapeček a jako by tušil jak mi je, hladí mě po vlasech a objímá. Po cestě domů mě to znovu sejme. Chceš je všechny vzít domů, do toho našeho pohodlnýho světa, kde se dá všechno. To se ale nedá, takže odpoledne vyrážíme do obchodu. Kupujem hračky, sušenky, plenky, instantní kaše - co nám přijde pod ruku, potřebujou všechno. Kousek tý tíhy z tebe v ten moment spadne, ale víš, že ubíráš jen kousíček z toho šílenýho balvanu života tady…
Žádné komentáře:
Okomentovat