Jestli jsem někdy udělala nějaký dobrý rozhodnutí, bylo to odjet dobrovolničit. Když jsem si na Vánoce kupovala letenky, už tehdy jsem věděla, že to bude dobrý. Dalo mi to tolik. Slovama to ani neumím vyjádřit. Každej den se mi ty moje zaslepný oči o trochu pootevřely. Nebylo to snadný, ani pořád veselý. Ale bylo to opravdový. Viděla jsem tolik radosti, zažila tolik lásky a cítila takovou vděčnost jako ještě nikdy v životě. Poznala jsem Mwanaiddi, Hadiju a Mousu - tři nejotevřenější srdce, díky kterým jsem měla v Arushe opravdovej domov. To propojení, který jsme s ostatníma dobrovolníkama měli díky sdílení týhle obrovský zkušenosti pro mě bylo a je strašně vzácný. To největší požehnání pro mě ale bylo potkat každičkýho jednoho trpaslíčka. Znát ho jménem, navázat s ním pouto, mít společný vtípky, objímat se každej den jako by to bylo naposled, tančit, mávat letadlům, vyrábět papírový lodičky, kreslit do sešitu a hrát cukr káva. Pro to jsem žila a díky tomu jsem žila. A bylo to krásný. A bylo to nejlepší. Za poslední dny jsem prolila takovejch slz, že jsem vyplakaná na rok dopředu :D
Takže dík, že jste to četli. Jste svědci mýho splněnýho snu! ❤️
Žádné komentáře:
Okomentovat