Poslední den ve škole. Nejradši bych byla kdyby nikdy nenastal. Tam někde vzadu v hlavě smutním, že mám “už jen dnešek” ale převažuje ve mně ta obří radost z toho, že mám přece “ještě dnešek”. Ráno s námi do školy jde švadlena, změřit si dětičky na uniformy. Během toho si s ostatníma hrajeme - dneska žádný učení! Eveline mi dává do náručí syna. To je tak radostnej pocit, držet tohohle človíčka a vědět, že mu je líp. Necháváme tu Eveline dostatek peněz, aby mu mohla dál dávat správnou výživu, takže věřím, že tahle záchranná akce se povedla. Za všechny zbylý peníze na dobrověci jsme koupili všem trpaslíčkům nový batohy, protože tomu, s čím chodili na zádech doteď, se ani nedalo říkat batoh. Víc než batohy ale samozřejmě každýho zajímají dobrůtky uvnitř. Koukám na ty jejich rozzářený očka. Přibíhají se vším, co najdou v batůžkách a ukazujou mi to jako bych nebyla ta, co jim to tam včera připravila. Nemusím ale vůbec předstírat překvapení, protože jsem překvapená - tou jejich radostí z takovejch maličkostí. Křičí “asanté” a “nakupenda”. Když se pak rozpláču u posledních písniček, sbíhaj se kolem mě, utíraj mi slzy z tváří a nabízí mi svoje sladkosti, aby mě utěšili. To mě ale jenom víc dojímá. Poslední objetí od Eveline a jdem domů. Všechny děti se mnou loučí úplně stejně jako vždycky: “goodbye, see you tommorow!” Nejenže doteď nepochopily, že v pátek to neříkáme kvůli víkendu xd, ale taky nechápou, že už to “příště” nebude. Odpoledne s naším “bráchou” malujeme na plátýnka. U večeře se znovu dojímám, na rozloučenou mi totiž místní maminka vaří moje nejoblíbenější jídlo tady - chapati a guacamole. Vzpomínám si na moje první chapati tady, přijde mi to jako před rokem. Nechápu, že tomuhle všemu budu muset říct zítra čau.
Žádné komentáře:
Okomentovat