31.7.23

Smlouvání. Náš každodenní chléb. Bez toho se tady neobejdeš. Pokud se teda nechceš nechat dobrovolně vošulit. Občas je to docela sranda, ale jindy máš toho “obchodování” víc než dost. Všichni to na tebe nejdřív zkouší v dolarech. Jakmile ale řekneš, že chceš platit v šilincích, cena se automaticky snižuje klidně i o polovinu. Vůbec nic tu nemá stálou hodnotu, to co jsi včera koupil za stovku, dneska usmlouváš za dvacku a naopak. Je to nekonečná hra. Nám se dneska vede dopravu z letiště usmlouvat z původních 35 dolarů na 10, ale je to teda fuška. 

Když přijíždíme taxíkem zpátky do Arushy, přijde mi, jako bych se vracela domů. Přistihnu se, jak se usmívám od ucha k uchu. Když pak drandíme polorozpadlým tuk tukem v tom nejšílenějším provozu po už dobře známejch zaprášenejch uličkách, říkám si jo - to je ta moje milovaná Arusha. Večer popíjíme pivo s ostatníma dobrovolníkama v hospůdce a domlouváme, co budeme zítra dělat ve škole. Kvůli návštěvě sirotčince jsem ty naše trpajzlíky neviděla už týden, na zítřek se těšim jak malá. Takže už jenom jednou vyspat a…

30.7.23

Vděčnost. Vidím to jako jediný východisko z toho mýho splínu tady. Světem pohnout prostě neumim, a tak dělám, co je v mých silách a jsem vděčná za tenhle život, kterej jsem dostala. Připomínam si to znovu při návštěvě Slave marketu. Když stojím na místě, kde se skoro 400 let obchodovalo s otroky, vidím řetězy, kterýma byli přikovaný k sobě navzájem a podzemí, kde spíš než žili - přežívali, mrazí mě z toho až na zádech. Odpoledne trávíme na odlehlý pláži Matamwe na severu ostrova. Je to překrásná dlouhá pláž skoro bez turistů. A to ticho! Slyšíš jenom vlny omývající ten nejjemnější písek. Sluním se, čtu, spím. Nabírám síly na druhou půlku toho mýho tanzánskýho dobrodružství. Po západu slunce se vydáváme na street food market, kde utrácíme nesmyslný peníze za všemožný mořský delikatesy. Ale stojí to za to a navíc tim podporujem místní, takže paráda. Domů se touláme malejma uličkama, ve kterých jsme pořád stejně ztracený, jako když jsme přijely a užíváme poslední zanzibarskej večer. 

 

29.7.23

Výlet na Zanzibar provozujeme v klasickým dovolenkovým stylu. Procházka městem, jídlo, pláž, zmrzlina a tak. Všechno je to suprový, vlastně to nemá chybu. Jen je mi to celý nějak proti srsti. Po tom, co poslední tři týdny vidim a žiju, je strašně zvláštní konzumovat všechny ty turistický pozlátka. Přijdu si nepatřičně vlastně každej víkend při výletování. Ale tady na Zanzibaru je to ještě o něco intenzivnější. Kolem spousta turistů a já najednou nějak nechci být jedna z nich. Přijde mi, jako bych žila dva životy. V jednom dobrovolničím a v druhým jako by slepě požitkařím. Je mi z toho trochu ouzko, nikdy jsem tenhle pocit nezažila tak intenzivně jako teď. Zažívam obrovský kontrasty světů. Je to oči otevírající a srdce trhající zároveň. Myslim na ty moje dětičky tam v Arushe a je mi z toho všeho dneska nějak smutno. 

28.7.23

Na víkend letíme odpočívat na Zanzibar. Z Arushy to za bežnejch podmínek trvá zhruba hodinu. Jak už je tady ale dobrým zvykem - všichni maj zpoždění. Náš odvoz na letiště, letadlo i odvoz z letiště. Na ubytování tak jenom rychle skáčem do plavek a pádíme k moři - čeká nás totiž šnorchlování u ostrova Bawe a návštěva Prison Islandu. Když se nasoukam do neoprenu s krátkým rukávem, brblám, že je mi vedro a že bych šla radši bez něj. To ale ještě nevim, co mě čeká. Dneska jsou poměrně velký vlny, s naší loďkou to hází tak, že mam o ní i o nás docela strach. Je mi z toho houpání trochu blbě. Konečně se přibližujeme k pobřeží. Indickej oceán. Ta krásná zelenkavá barva jako na fotkách z netu. Šnorchlujeme a je to paráda, dokud mě něco neštípne do ruky pod neoprenem.  Ruka mě začne ihned strašně pálit. Medúza. Taková malinká, ve vodě ji ani nemáš šanci zahlídnout. Ale tak bolavá! Náš guide mi říká, že to za chvilku přejde. Kéž by měl můj neopren dlouhý rukávy. Snažím se to přečkat a šnorchlovat dál. Po chvíli mi ale brní obě ruce. Už je to moc. Chci na loď. Už jsme od ní ale docela vzdálený. Guide se snaží pískat na řidiče lodi, aby pro nás dojel, ale ten mezitim usnul. Nezbývá než doplavat zpátky. Po cestě k lodi mě žahne ještě několik medúzek, to už je ale jenom povrchový mimo neopren, to bolí jenom chvilku. Na lodi se to snažíme ošetřit octem, bolest má do 5 minut odejít, to se ale neděje. Prison Island je jistojistě kouzelný místo, spoustu želv a nádherná pláž. Na bolest při tý kráse skoro zapomínam. Ta po tak dvou hodinách a půl litru octa odchází úplně. Uff. Bolestný v podobě pizzy si večer řádně vychutnávám a doufám v lepší zítřky :)

27.7.23

Do sirotčince vcházíme s několika taškama plnejma hraček, plenek, kaší, sušenek a banánů. Pečovatelky nám s tím nejupřímnějším úsměvem děkujou. Trpaslíčci si nás ze včera pamatujou, takže k nám už úplně bez ostychu přibíhají. Pečovatelky se probíraj věcma a jsou úplně fascinovaný. U dětský sunarový kaše se zastaví - nic takovýho nikdy neviděly. Vysvětlujeme jim, jak ji připravit - hned jí  s nadšením otvírají. Dětem postupně rozdávaj hračky, každýmu bych přála vidět ty jiskřičky v očích. A co teprv když zkoušíme bublifuk! To je taková euforie z každý bubliny. Mám pocit, že dneska koukám na úplně jiný děti. Včera to byly ty nejsmutnější obličejíky, stačilo TAK málo a před očima ti najednou poskakujou tak veselý mrňousci, až z toho mam slzy na krajíčku! Od dvou nejčistších duší, co znám, jsem dostala víc než dostatek peněz na to do sirotčince nakoupit potřebný věci. Ptám se tedy pečovatelek, co potřebují nejvíc. Očekávám, že budou chtít nějaký další sladkosti a hračky pro děti. Když mi ale na papíře donesou seznam - vyrazí mi to dech. Prosí nás o rýži, fazole a cukr. Mají nouzi i o takový základy. To je ta chvíle, kdy si znova uvědomíš, že tohle je opravdová bída.

26.7.23

Bylo nám nabídnuto, že můžeme jít nějaký dny dobrovolničit i do místního sirotčince - neváháme ani vteřinu. Rozdělujem se na dvě skupiny, jedna jde do školy a naše vyráží do sirotčince. Čekala jsem, že to pro mě bude těžký, ale tohle se zdá být horší než zlej sen. Vcházim do úplně prázdný místnosti, v rohu je jedna matrace a vedle ní stolek s notebookem, na kterým běží pohádka. Čekáme, než se dětičky vzbudí. Po chvíli se před náma objeví asi tak 15 trpaslíčků, ostatní děti jsou ve škole. Řikam ti, takhle smutný obličejíky jsem v životě neviděla. Úplně z toho mrazí. Postupně si k nám sedaj na zem, některý se hned mazlí, jiný vystrašeně pokukujou. Jsou ušmudlaný, některý počůraný. V místnosti není jediná hračka. Jediný, s čím si dneska můžou hrát jsou moje sluneční brýle. Když vidím, jak pookřeje každej skřítek, kterej si je zkouší, přestávám řešit to, že je zničí. Dostávám za úkol nakrmit jednoho klučíka. Talíř řídký kaše. Klučík na mě kouká tim nejustrašenějším pohledem. Nesměle otvírá pusinku. Koukám na tu trochu jídla a najednou se mi nahrnou slzy do očí. Snažim se soustředit na to, aby se mi ruka z pláče tolik neklepala a mohla jsem ho nakrmit. V ten moment, za mnou přiběhne jinej chlapeček a jako by tušil jak mi je, hladí mě po vlasech a objímá. Po cestě domů mě to znovu sejme. Chceš je všechny vzít domů, do toho našeho pohodlnýho světa, kde se dá všechno. To se ale nedá, takže odpoledne vyrážíme do obchodu. Kupujem hračky, sušenky, plenky, instantní kaše - co nám přijde pod ruku, potřebujou všechno. Kousek tý tíhy z tebe v ten moment spadne, ale víš, že ubíráš jen kousíček z toho šílenýho balvanu života tady…

25.7.23

 Běžně je nás dobrovolníků 6, nějak se nám ale rozutekli na výlety a tak jsme poslední dva dny ve škole jenom ve dvou. Je to naprostý šílenství. Zorganizovat takovej chaos je ve dvou v podstatě nemožný. Takže máš dvě možnosti: buď z toho budeš na nervy a exploduje ti z toho hlava,  nebo se prostě vžiješ do místního životního stylu ala “hakuna matata” a hodíš se do pohody. Vezmeš tu věc tak jak je. Vytvoříš si kolem sebe takovou bublinku klidu. Smíříš se s tim, že prostě nevyhovíš všem najednou a a že tý práce uděláš holt o trochu míň. A hele! Ono to funguje. Toho bordelu okolo najednou není zázrakem míň a práce není jednodušší. Je to jenom tvoje hlava, která se nebouří proti tomu, proti čemu to jednoduše nemá smysl. Nemáme s ostatníma dobrovolníkama příliš velký ambice tady dosáhnout nějakýho velkýho cíle ve škole. Radši jdeme po malejch krůčcích. Nedokážeš si představit s jakou radostí ráno rozdávám tužky, když při tom slyším “prosím”. Učíme se spolu, že je občas potřeba na něco počkat. Že je slyšíme a že když vydrží, dostane se na ně. Jsem trochu smutná z přístupu, kterej k nim má zdejší učitelka. Za zlobení je štípe a tahá za oblečení. Jí sice poslouchají, ale jenom proto, že z ní maj strach. Takže my volíme respekt a hele - ono se to vrací, jak my na ně, tak oni na nás. V ten moment se zase utvrzuju, tohle MÁ smysl!

24.7.23

Můj přechodnej domov tady v Arushe je pro mě víc než výjimečnej. Náš domeček má dvě místnosti pro dobrovolníky, venkovní kuchyni a obývák. Můj sdílenej pokoj je vhodnej ke všemu, jenom ne k žití. Stěny jsou prolezlý plísní tak moc, že možná ani oškrabání by nepomohlo. Zatim mam zničený jenom všechny svý zavazadla, jsem ráda, že stav svejch plic neznam a zatim nepociťuju. Pokoj je extrémně vlhkej a větrat se tu kvůli komárům skoro nedá. Kuchyně tady sestává z několika kýblů plnejch vody, který slouží jako zásobárna v momentě, kdy neteče voda (nám už teď třeba neteče dva dny - i zásoby ale jednou dojdou, takže nám teď nezbývá než čekat jestli se voda zase spustí).  No a pak máš kotlík, dole rozžhavíš uhlíky, nahoru dáš hrnec a jedeš. Nemůžeš se totiž spolíhat na elektřinu, zpravidla o víkendech vypadne klidně i na několik dní. Není tu místo ani způsob jak skladovat jídlo, takže se všechno kupuje těsně před zpracováním. Máš to hezky fresh. Co se týče koupelny - všechno se tu odehrává takzvaně “v jedný díře” tureckýho záchodu. Když si chceš dát spršku, stačí si jen uvařit v rychlovarce nebo kotlíku vodu do kýble a hrníčkem se obsloužíš. V obýváku je to supr jednoduchý, jí se na zemi ,takže stačí jen koberec. No, mohla bych si stěžovat, ale to umí každej. Radši budu vděčná za to, že ta sprcha je teplá, že do tý postele můžu každej večer ulehnout a odpočinout a že na tom koberci na mě vždycky čeká jídlo vařený s láskou. 

23.7.23

Neděle - vyrážím do kostela. Volím ten vedle našeho domu, je to obrovitánskej evangelickej kostel. Hned po příchodu mě s otevřenou náručí vítá někdo jako “manager” s cedulkou na krku. Usazuje mě do úplně narvaný lavice. Nikdo nesedí sám vzadu, hezky hlava na hlavě, jako všude tady. Hudba je tak nahlas, že se bojim o svoje ušní bubínky. Vepředu je skupina zpěváků/tanečníků a za nima kolem kříže blikající světýlka jak na pouti. Celý se to natáčí a přenáší na obrazovky, jsem překvapená, že mají takovou techniku. Všichni okolo tančí, a zpívaj chvály. Na sobě mají to nejkrásnější oblečení co vlastní. Je to celý extrémně radostný, až z toho mam husinu. Po chvíli si zvykám na ten rámus a zpívám s ostatníma svahilsky chvály. Při promluvě za mnou přileze ta nejsladší tak roční holčička a hraje si se mnou. Je tak roztomilá! V jeden moment při chvalách se najednou skoro celej kostel (to je aspoň 1000 lidí) modlí v jazycích - nikdy jsem tolik lidí neviděla se tak intenzivně a upřímně modlit. Vepředu se najednou začnou střídat skupiny lidí a tančí. Je to tak upřímný a autentický, žádný divadlo. Všichni se zapojujou, jsou fakt plný života. Dvě hodiny mi připadaj jak 10 minut. Nabitý energií vyrážíme na oběd. Dneska si dopřáváme, burger - s myšlenkou na rýži si užíváme každičký sousto. Večer společně s naším místním “bráchou” vaříme večeři: Cassava a místní batáty s kokosem. Na strouhání kokosu maj supr udělátko (sedátko s vroubkovaným nožíkem po straně) - je to zábavný. Tohle jidlo bez názvu má hodně specifickou chuť, nevim jestli je to sladký nebo slaný. Neumim to ničemu přirovnat. Ani nevim jestli mi to chutná nebo ne. Každopádně - je to zajímavý :))

22.7.23

Další víkend - další výlet. Tentokrát k Duluti Lake. Sopečný kráterový jezero tak půl hodinky od Arushy. Kolem celýho jezera je hustej les a voda je díky odrazu od stromů úplně zelená. Půjčujem si loďku.  Po cestě potkáváme kormorány, potápí se před náma několik metrů do hloubky, jako by byli vycvičený. Nad hlavou nám krouží orel, chystající se ulovit rybku. Z lesa slyšíme modlitbu a tanec místních, chodí do tohohle lesa na kopec, protože věří, že budou blíž nebi a bůh je odtud líp uslyší. Z jezera máme zase jinej výhled na Mount Meru, myslím, že už jsme ji viděli ze všech stran, ale ta se neokouká. Vyhříváme se na lodi a máme pohodu. K obědu máme místní klasiku: bílá a hnědá rýže, fazole a trochu zeleninový omáčky. S nacpanýma břichama vyrážíme na vodopád. Mají tady zajímavý měřítka toho co je “easy hike”. Nevim, jestli vůbec chci vědět, co tady znamená  ten “hard”. Náš guide to jde v žabkách, já jsem ráda, že mám trekový boty. Dneska je fakt vedro, takže není nic lepšího než si svlažit nohy pod vodopádem. Tenhle se mi zatím zamlouvá nejvíc ze všech. Je nejmenší, ale nejkouzelnější. Bez lidí a dá se tu vylézt na strom a kochat se tou nádherou shora, to je něco pro mě. Při západu slunce jedem na motorkách domů. Po cestě se dozvídám, že tady nikdo nemá řidičák. Když tě zastaví poldové a ty ho nemáš, stačí zaplatit 5000 šilinků a můžeš s klidem frčet dál. Doprava je tu obecně naprosto šílená. Pruhy tu neexistujou, jedeš prostě tam, kde je zrovna místo ať je to nalevo nebo napravo. Když se ptám, proč tady všichni jezdí na červenou, náš průvodce mi odpovídá jenom: hakuna matata. Takže asi tak xd. Prostě zábava! 

21.7.23

 Dnešní školní den je pro mě takový malý vítězství. Většina dětí pracuje tak na střídačku - jeden den zvládnou udělat skoro všechny úkoly, ale druhej den přijdou unavený a neudělaj vůbec nic. Ve třídě je ale jedna holčička, který rošťáctví leze i ušima. Celý dny jenom vymejšlí, komu by zavařila. Je vzrůstem děsně prťavá, proplejtá se mezi dětma a hledá, kde by co zničila, taková malá příšerka. Dneska se ale děje zázrak, bere do ruky tužku a dokonce s úsměvem pracuje skoro celý dopoledne. Neděláme nic jinak, prostě se to samo děje. Mám takovou radost! Všechny školy v pátek končí ve 12:30 kvůli páteční modlitbě muslimů, a tak jsou ulice jsou úplně narvaný dětma. Nemůžu uvěřit tomu, že už je druhej týden ve škole za náma. Strašně to letí. Odpoledne trávíme až do západu slunce v podniku s nejkrásnějším výhledem na Mount Meru a pokračujeme v ochutnávání místních piv. Je hustý, jak rychle jsme se s ostatníma dobrovolníkama sblížili, ono ti teda ani nic jinýho nezbývá, když s nima žiješ xd. Ale jsem za to fakt ráda. Ikdyž jsem přijela sama, nikdy se tu necítím osamocená. Všechno doma mi strašně chybí, ale zároveň je mi tu tak dobře.

20.7.23

Dneska se cejtim mnohem víc jako turista než jako dobrovolník. Po škole vyrážíme tuk tukem přímo do vyhlášený pizzerie.  Jsme děsně hladový. Ikdyž jsme v celým podniku úplně samy, čekáme na jídlo snad věčnost - všechno se tu dělá stylem “pole pole” ( hezky pomaličku, žádnej spěch). Většinu času se mi tenhle způsob života zamlouvá, ale v tenhle moment chci evropský pravidla. Po desetidenní rýžový dietě mám pocit, že jim tu nejlepší pizzu v životě. “Rýžová dieta” znamená, že máme každej den k večeři rýži buď s čočkou, fazolema nebo smaženým zelím. Takže pizza je hódně příjemná změna. Po obědě vyrážíme na kafe. Když v menu vidím kafe s názvem “Hakuna matata” neodolám a objednávám. Po pár minutách mi na stole přistává espresso okořeněný hřebíčkem, moc dobrá věc. Už teď vim, že si to budu vyrábět doma při vzpomínání na tohle tanzánský dobrodrůžo. Po nákupech se přesouváme do Twiga brewery - prvního pivovaru v Tanzánii. Zkoušíme místní nefiltrovaný pivíčka, jsou slaďoučký a chutnají po oříškách. Obecně všechno jídlo tady má nasládlou chuť. Na dochucování nejčastějš používají kardamon a zázvor, takže takový štiplavě sladký kombíčko - velice chutný.

Není den, kdy bych se nedojala - takže dnešní dávka: Když dvěma hladovejm klukům na ulici kupuješ smažený brambory za 15 korun, vůbec netušíš kolik se ti toho vrátí. Nejenom, že ti stokrát děkujou, ale chtěj znát i tvý jméno. Pečlivě si ho opakujou, aby na tebe nezapomněli. V očích jim vidíš jenom obrovský překvapení a vděčnost A takhle maličko tu stačí ke štěstí. 

19.7.23

 Když dneska vcházím do třídy, slyším, jak na mě děti pokřikují mým jménem. Běžně cizincům dělá docela problém vyslovit mý jméno, ale dětem tady to jde dost dobře. Mám radost, že si mě pamatujou. Dneska jsou děti trochu klidnější (čti neskáčou nám po hlavě). Na začátku vždycky zpíváme písničky a tentokrát se třeba půlka zapojuje - to je velkej úspěch. Postupně začínaj chytat, že děláme aktivity pořád ve stejným pořadí. Díky tomu netrvá přejít z jednoho úkolu na druhej 15 minut, ale třeba jenom 5 :)) Vzhledem k tomu, že je nás 6 dobrovolníků, rozdělujeme si děti na skupinky po pěti a pracujeme odděleně. I tak ale nejde upoutat pozornost všech. Podle mě je největší problém nedostatek místa. Kdyby škola měla k dispozici třeba jenom dvě třídy, bylo by pro nás mnohem snazší s nima něco dělat. Rozdělily bychom je podle věku a nestalo by se to, že by starší a šikovnější museli klidně 20 minut čekat než ostatní dokončí zadanej úkol. Takhle je to jenom šílenej zmatek, protože ty co nemaj práci začnou pobíhat všude kolem a rozptylujou ostatní. Úplně stejnej problém máme s prostorem venku. Na betonu 3x3 metry si těžko zahrajem nějakou hru, při který by se vyblbli a mohli pak zase dávat pozor. No a v takovejch podmínkách jednoduše moc parády neuděláš. Co mě ale dneska zase dojímá je obrovská empatie těch dětí. Mám slzy v očích, když ke mně přibíhá klučík, chytá mě za ruku a pečlivě si jí prohlíží. Prstíkem mi přejíždí přes moje z nervů rozdrápaný prsty, smutně se na mě dívá a fouká mi na ně. To mý oči prostě nenechá suchý. 

18.7.23

 Včera jsem si koupila jogurt, müsli a banány. Ráno si vychutnávám každý sousto týhle královský snídaně. Velice příjemná změna po tousťáku s čajem. Během minulejch dní ve škole jsme zjistily, že děti vůbec nerozumí tomu, co je číslo. Většinou ví, jak ho napsat, ale netuší, že to vyjadřuje nějakej počet. Myslim, že to maj takhle se vším. Všechny vědomosti umí jako básničku - napočítat do 10, vyjmenovat dny v týdnu a měsíce v roce. Když se ale zeptáš, co bude zítra za den, když je dneska úterý - nemaj tucha. Je dost složitý vysvětlovat cokoliv bez pomůcek, obzvlášť potom v momentě, kdy obě strany mluví jiným jazykem. Ale pomůcky prostě nejsou a tak jednotlivý čísla vyjadřujem určitým počtem černejch puntíků v sešitu. Některý děti to chápou hned, jiný vůbec. A tak se ti stane, že jeden už má napsaný a nakreslený všechny čísla od 1 do 10, druhej se morduje s trojkou a třetí ještě ani nenašel svůj sešit. Do toho ti tam pláče dvouleťáček, kterej má bejt doma s mámou a ne v lavici, že chce domů. Jo a taky pořád vytahuješ dětem něco z pusy. Nejradši maj igelitový pytlíky, ale víčka od fixu a gumy jim taky hodně chutnaj. Musíš bejt pořád ve střehu, protože jinak by ti z tý třídy za chvíli nic nezbylo - všechno rozžvýkaj :)). Tenhle chaos se ale dá zvládnout. Co už ale nedáš je to, že při tancování přijdeš k úplně skleslý holčičce, která vypadá jak tělo bez duše a ptáš se, co se děje. Po chvíli z ní vymámíš, že má strašnej hlad. Vypadá, že za chvíli omdlí. Nikdo s sebou bohužel nemáme žádný jídlo, děti s sebou do školy nenosí ani jídlo ani pití, jsou tak až do odpoledne o hladu a žízni. V ten moment tě to prostě složí a jsi v tý krutý realitě života tady…

17.7.23

Pondělky jsou pro mě náročný vždycky, dneska se to ale zdá být ještě těžší než obvykle. Ve škole je to dneska na prasknutí hlavy. Asi je to i tim, že jsme z nabitýho víkendu dost vyčerpaný a nemáme tolik sil. Dneska je na programu kreslení postavy a popisování jednotlivých částí těla. To co budeme dělat rozhodujeme při snídani. Nic jako “výukovej plán” tu nemaj. Jako bylo by asi dost naivní ho očekávat, ale nevíme ani to, co s nima dělali dobrovolníci před náma. Tim pádem děti dost pravděpodobně dělaj pořád to samý dokola. Říkáš si, že to půjde snadno poznat podle toho, co už umí, ale bohužel to není možný, vypadá to totiž, že všechno slyší poprvý. Zjednat pořádek se nám dneska nedaří, možná je to i tim , že nám děti nerozumí a extrémně vyčerpaná učitelka, která občas překládá, usíná na lavici. Je mi jí líto, musí být strašně strašně unavená. Miminko jí brečí vzadu ve třídě. Já se v poslední lavici snažím přesvedčit úplně křečovitou ručku jednoho klučíka, aby nakreslila vlnku. Nadlidskej úkol, fakt. Zkouším všechno, nakonec se spokojím jenom s tim, že správně drží tužku - žádnej výkon s ní nepožaduju.

Při tancování ke mně přiběhne kluk, hladí mi ruku a je úplně fascinovanej tim, jak mi na bílý kůži jdou vidět zelený žíly. Kouká střídavě na mojí a na jeho ruku, potom svolává ostatní a všichni s údivem pozorujou moje žíly. Je to vtipný, to nevymyslíš prostě. Dnešní den ve škole by pro někoho mohl být jen ztráta času. Mně to tak ale nepřijde. I přesto, že jsme se dneska s jistotou nic nenaučili, jsme spolu. Hladím, objímám, mazlím co to jde. A i kdyby to měla být ta jediná věc, kterou jim dam, vím, že to má smysl. ❤️

Odpoledne mířim trochu vynervená do banky, kde mi v pátek uvízla karta. Od vchodu už mě vítá sekuriťák, pamatuje si mě. V bance mi tvrdí, že kartu není možný získat zpět, pokud nemám účet u jejich banky. Začínám ztrácet naději. Pracovník banky si mě posadí ke stolečku, po pár nekonečnejch minutách přichází s něčím za zády. Začne se smát a vrací mi kartu se slovy, že to byl vtip. Uff, v ten moment mi to zas tak vtipný nepřijde. No nic, hlavní je, že mam kartu zpátky a můžu zas nesmyslně utrácet za náramky, náhrdelníčky a prstýnky na trhu!

16.7.23

V 6 ráno nás Frank, člen kmene Masajů, odváží do svý rodný vesničky - Engaruky. Cesta je mnohem pohodlnější než včera, každej máme svý sedadlo v autě. Po zhruba třech hodinách, daleko od města, se ocitáme na obrovských suchých pláních. Projíždíme spoustu mini vesniček, ta naše cílová je snad na konci světa. Podél prašný cesty potkáváme osamocený pastevce krav, koz a ovcí a taky ženy a osli nesoucí vodu. Široko daleko ale nepotkáváme žádnej zdroj vody, takže to musí nést z šílený dálky. Děti běhají úplně osamocený klidně i několik kilometrů od vesnice. Po příjezdu do Engaruky navštěvujeme Frankovo maminku, která nás oblíká do dvou barevných pláten, ať líp zapadneme. V tomhle prďáckým vohozu jdeme zažít kmenovej život. Starší muži nám žehnají vodou s mlíkem. Mlíko je pro ně posvátnej nápoj, při dojení vždycky první tři kapky mlíka cákají do nebe jako poděkování bohu za hojnost. Starší muži maj strašně hlubokej pohled, až mě z toho mrazí. Po žehnání se nás hned ujímají ženy, tančíme v kruhu s takovýma plochýma náhrdelníkama, který musíme tancem rozpohybovat. Zpíváme děkovný písně přírodě. Je hrozně dobrý, jak se nebojí očního kontaktu. Cejtim z nich obrovskou radost, z neustálýho úsměvu mi skoro praskaj koutky. Je to hodně silnej moment, zdá se, že pro obě strany. Není to tu turistický, takže členové kmene nepotkají bělochy moc často a jsou nadšený, že se zapojujeme. Po vyrábění náramků natíráme jejich domky směsí z hlíny, vody a kravskýho trusu. Má to sloužit jako ochrana před škůdcema. To, že je to nechutný v ten moment ignoruju. Předesílám, že jsme v autentickým kmeni a já jsem odhodlaná vyzkoušet všechno. Před obědem je potřeba obřadně připravit kozu. Mimo jiný je součástí obřadu pití krve přímo z těla oběti, ano zkouším i to. Jsem možná fakt vadná, ale mně chutná asi všechno xdd. K obědu dostáváme “makande”, děsně lahodnou kukuřično - fazolovou kaši. Během jídla nám Franlk vypráví, jak to u nich v kmeni chodí, nemůžu uvěřit pomalu ničemu, co nám říká. Jestli je něco fakt jinej svět, je to svět Masajů. Hodně obohacující tyjo. Po cestě zpět jako by nic potkáváme žirafy, velbloudy a zebry. Promenádujou se nám přímo před autem - safari zdarma. To si klidně nechám líbit. Mám pocit, že tenhle víkend trval tak měsíc a zároveň byl tak rychle pryč. Uff, je to mazec!