18.7.23

 Včera jsem si koupila jogurt, müsli a banány. Ráno si vychutnávám každý sousto týhle královský snídaně. Velice příjemná změna po tousťáku s čajem. Během minulejch dní ve škole jsme zjistily, že děti vůbec nerozumí tomu, co je číslo. Většinou ví, jak ho napsat, ale netuší, že to vyjadřuje nějakej počet. Myslim, že to maj takhle se vším. Všechny vědomosti umí jako básničku - napočítat do 10, vyjmenovat dny v týdnu a měsíce v roce. Když se ale zeptáš, co bude zítra za den, když je dneska úterý - nemaj tucha. Je dost složitý vysvětlovat cokoliv bez pomůcek, obzvlášť potom v momentě, kdy obě strany mluví jiným jazykem. Ale pomůcky prostě nejsou a tak jednotlivý čísla vyjadřujem určitým počtem černejch puntíků v sešitu. Některý děti to chápou hned, jiný vůbec. A tak se ti stane, že jeden už má napsaný a nakreslený všechny čísla od 1 do 10, druhej se morduje s trojkou a třetí ještě ani nenašel svůj sešit. Do toho ti tam pláče dvouleťáček, kterej má bejt doma s mámou a ne v lavici, že chce domů. Jo a taky pořád vytahuješ dětem něco z pusy. Nejradši maj igelitový pytlíky, ale víčka od fixu a gumy jim taky hodně chutnaj. Musíš bejt pořád ve střehu, protože jinak by ti z tý třídy za chvíli nic nezbylo - všechno rozžvýkaj :)). Tenhle chaos se ale dá zvládnout. Co už ale nedáš je to, že při tancování přijdeš k úplně skleslý holčičce, která vypadá jak tělo bez duše a ptáš se, co se děje. Po chvíli z ní vymámíš, že má strašnej hlad. Vypadá, že za chvíli omdlí. Nikdo s sebou bohužel nemáme žádný jídlo, děti s sebou do školy nenosí ani jídlo ani pití, jsou tak až do odpoledne o hladu a žízni. V ten moment tě to prostě složí a jsi v tý krutý realitě života tady…