Když dneska vcházím do třídy, slyším, jak na mě děti pokřikují mým jménem. Běžně cizincům dělá docela problém vyslovit mý jméno, ale dětem tady to jde dost dobře. Mám radost, že si mě pamatujou. Dneska jsou děti trochu klidnější (čti neskáčou nám po hlavě). Na začátku vždycky zpíváme písničky a tentokrát se třeba půlka zapojuje - to je velkej úspěch. Postupně začínaj chytat, že děláme aktivity pořád ve stejným pořadí. Díky tomu netrvá přejít z jednoho úkolu na druhej 15 minut, ale třeba jenom 5 :)) Vzhledem k tomu, že je nás 6 dobrovolníků, rozdělujeme si děti na skupinky po pěti a pracujeme odděleně. I tak ale nejde upoutat pozornost všech. Podle mě je největší problém nedostatek místa. Kdyby škola měla k dispozici třeba jenom dvě třídy, bylo by pro nás mnohem snazší s nima něco dělat. Rozdělily bychom je podle věku a nestalo by se to, že by starší a šikovnější museli klidně 20 minut čekat než ostatní dokončí zadanej úkol. Takhle je to jenom šílenej zmatek, protože ty co nemaj práci začnou pobíhat všude kolem a rozptylujou ostatní. Úplně stejnej problém máme s prostorem venku. Na betonu 3x3 metry si těžko zahrajem nějakou hru, při který by se vyblbli a mohli pak zase dávat pozor. No a v takovejch podmínkách jednoduše moc parády neuděláš. Co mě ale dneska zase dojímá je obrovská empatie těch dětí. Mám slzy v očích, když ke mně přibíhá klučík, chytá mě za ruku a pečlivě si jí prohlíží. Prstíkem mi přejíždí přes moje z nervů rozdrápaný prsty, smutně se na mě dívá a fouká mi na ně. To mý oči prostě nenechá suchý.
Žádné komentáře:
Okomentovat