19.8.23

Jestli jsem někdy udělala nějaký dobrý rozhodnutí, bylo to odjet dobrovolničit. Když jsem si na Vánoce kupovala letenky, už tehdy jsem věděla, že to bude dobrý. Dalo mi to tolik. Slovama to ani neumím vyjádřit. Každej den se mi ty moje zaslepný oči o trochu pootevřely. Nebylo to snadný, ani pořád veselý. Ale bylo to opravdový. Viděla jsem tolik radosti, zažila tolik lásky a cítila takovou vděčnost jako ještě nikdy v životě. Poznala jsem Mwanaiddi, Hadiju a Mousu - tři nejotevřenější srdce, díky kterým jsem měla v Arushe opravdovej domov. To propojení, který jsme s ostatníma dobrovolníkama měli díky sdílení týhle obrovský zkušenosti pro mě bylo a je strašně vzácný. To největší požehnání pro mě ale bylo potkat každičkýho jednoho trpaslíčka. Znát ho jménem, navázat s ním pouto, mít společný vtípky, objímat se každej den jako by to bylo naposled, tančit, mávat letadlům, vyrábět papírový lodičky, kreslit do sešitu a hrát cukr káva. Pro to jsem žila a díky tomu jsem žila. A bylo to krásný. A bylo to nejlepší.  Za poslední dny jsem prolila takovejch slz, že jsem vyplakaná na rok dopředu :D

Takže dík, že jste to četli. Jste svědci mýho splněnýho snu! ❤️

 

 

18.8.23

Poslední den ve škole. Nejradši bych byla kdyby nikdy nenastal. Tam někde vzadu v hlavě smutním, že mám “už jen dnešek” ale převažuje ve mně ta obří radost z toho, že mám přece “ještě dnešek”. Ráno s námi do školy jde švadlena, změřit si dětičky na uniformy. Během toho si s ostatníma hrajeme - dneska žádný učení! Eveline mi dává do náručí syna. To je tak radostnej pocit, držet tohohle človíčka a vědět, že mu je líp. Necháváme tu Eveline dostatek peněz, aby mu mohla dál dávat správnou výživu, takže věřím, že tahle záchranná akce se povedla. Za všechny zbylý peníze na dobrověci jsme koupili všem trpaslíčkům nový batohy, protože tomu, s čím chodili na zádech doteď, se ani nedalo říkat batoh. Víc než batohy ale samozřejmě každýho zajímají dobrůtky uvnitř. Koukám na ty jejich rozzářený očka. Přibíhají se vším, co najdou v batůžkách a ukazujou mi to jako bych nebyla ta, co jim to tam včera připravila. Nemusím ale vůbec předstírat překvapení, protože jsem překvapená - tou jejich radostí z takovejch maličkostí. Křičí “asanté” a “nakupenda”. Když se pak rozpláču u posledních písniček, sbíhaj se kolem mě, utíraj mi slzy z tváří a nabízí mi svoje sladkosti, aby mě utěšili. To mě ale jenom víc dojímá. Poslední objetí od Eveline a jdem domů. Všechny děti se mnou loučí úplně stejně jako vždycky: “goodbye, see you tommorow!” Nejenže doteď nepochopily, že v pátek to neříkáme kvůli víkendu xd, ale taky nechápou, že už to “příště” nebude. Odpoledne s naším “bráchou” malujeme na plátýnka. U večeře se znovu dojímám, na rozloučenou mi totiž místní maminka vaří moje nejoblíbenější jídlo tady - chapati a guacamole. Vzpomínám si na moje první chapati tady, přijde mi to jako před rokem. Nechápu, že tomuhle všemu budu muset říct zítra čau.

 

17.8.23

Dnešek je za odměnu. Eveline je zpátky ve škole, její mrňousek vypadá mnohem líp. Poprvý za celou dobu, co tu jsem, ho vidím plně při vědomí. Jindy vypadal, jako by měl každou vteřinou omdlít. Dneska ale koukám na úplně jiný miminko. Ožil. Dostává teď místo tý řídký kaše dětskej sunar, kterej je schopnej krásně strávit. Eveline je dneska taky jako vyměněná, oči jí září a úsměv má od ucha k uchu. Děti jsou klidnější a dokonce docela dávaj pozor. No prostě lahůdka po včerejšku.

Mně už to přijde fakt neuvěřitelný, ale včera přiletěl další štědrej příspěvek. Nerozumím a nechápu, jak se tohle všechno děje. Srdcaři z Čech rozdávaj jako o život. Mezi dobrovolníkama už jsou tady Češi známí jako “ty štědrý”.  A já jsem najednou tak hrdej Čech! Zbývá mi tu už jen pár dní, a tak se hned odpoledne vydávám peníze řádně použít. Nakupujeme látky, protože víte co? Budou uniformy!! Ty potrhaný kalhoty a sukně zděděný po několika sourozencích budou ty naši trpaslíčci moct vyměnit za krásný okrový šatečky a kalhoty. Už se tak těším až mi do Česka přijde fotka těch nejroztomilejších studentíků v uniformách. A to všechno opět díky tý nekonečný dobrotě lidí. 

 

16.8.23

Jestli tady byl nějakej den fakt krizovej, byl to ten dnešní. Opět jsme ve škole bez Eveline, musí dneska znovu do nemocnice. Zůstáváme tak s trpaslíčkama sami. Chaos je pro celý dopoledne slabý slovo. Jakmile děti zjistí, že je Eveline dneska pryč, roztáčí to takovým způsobem, že nám z toho praská hlava. Všechno, co nám na ně běžně funguje, dneska absolutně nefunguje. Navíc máme ve třídě čtyři nový děti, který nepřetržitě celý dopoledne pláčou a chtějí domů. Hodně nám schází někdo, kdo by je umírnil. My se o to sice snažíme, ale v angličtině a tím, jak to není jejich rodnej jazyk, a tak dost pravděpodobně rozumí každýmu třetímu slovu, je naše snaha dost marná. Navíc, způsob, jakým se tady děti “vychovávaj” je hodně odlišnej od toho, kterým se to snažíme dělat my. Běžně tady dítě od učitele dostane pořádnej pohlavek. Učitel tady v podstatě pořád jenom křičí. Potom je naprosto jasný, že na něj nebude platit to naše: “já chápu, že tě to štve”; “omluv se”; “prosím dej mi to”. Bez hrozby v podobě místního učitele jsme tím pádem úplně bezradný. Naše ambice se tak časem snižujou a na konci dne už se jenom snažíme, aby to všichni přežili. Člověk by se hrozně chtěl na někoho zlobit, mít to všechno na koho hodit. Ale je to celý jenom taková nešťastná situace…

15.8.23

Včera večer jsme se dozvěděli, že osmiměsíční syn Eveline má sepsi. V noci dostal 3 transfúze. Pro další medikaci si měl jít ráno. Proto ráno vyrážíme do školy dřív, počítáme s tím, že dneska budeme mít celej den angličtinu. Když přicházíme, Eveline je s miminkem na zádech ve třídě. Z nemocnice šla rovnou do školy, čekat na děti, který přichází ráno dřív. Není nikdo, kdo by ji nahradil. Hned nám ukazuje zprávu z nemocnice, v rozboru krve je jen jedna položka, která spadá do referenčního rozmezí - všechno ostatní je za hranicí. V nemocnici Eveline řekli, že přišla na poslední chvíli a že byl její syn v ohrožení života. Pořád si říkam, co kdyby včera do tý nemocnice nedošla, co kdyby si neřekla o pomoc… Díky Bohu, fakt. Tohle absolutně nebylo v našich rukou. Zase si tim potvrzuju, že zázraky se prostě dějou. Nakoupili jsme Eveline sunar, plenky, lahvičky a sterilizační prostředky. Už by mělo být jenom líp. Ulevilo se nám, všem.

Celý dopoledne bez Eveline je ve škole naprostý šílenství. Po pár minutách tu hodně v uvozovkách “výuku” vzdáváme a po zbytek dopoledne si jenom si hrajeme. Bez ní nás ty trapslíci ale vůbec neposlouchaj. To je ale v porovnání s tím, co se děje okolo, taková prkotina, že mě to jejich řádění vůbec nevyvádí z míry. 

 

14.8.23

Dneska po škole zůstáváme s Lindou dýl, protože chceme na zeď nalepit plakáty s abecedou a vyzdobit trochu tu naší holou třídu. Jen tak mimochodem se ptám Eveline (místní učitelky), jestli nepotřebuje plínky pro její miminko, který s náma každej den leží v rohu třídy. Samozřejmě se mi dostává pozitivní odpovědi. Po chvilce se na nás Eveline obrací a říká, že je její osmiměsíční syn nemocnej, už přes týden prý zvrací úplně všechno jídlo (čti řídkou kaši), který pozře. Poprvé vidím děťátko rozbalený ze zavinovačky a děsím se z toho pohledu. To, že s ním není něco v pořádku není vůbec těžký poznat. Má horečku, nafouknutý bříško a jinak je strašně vyhublý. Pokud by to takhle pokračovalo dál, myslím, že je naprosto jasný, jak by se situace vyvíjela…Dáváme Eveline tedy všechny peníze, který máme u sebe, aby se mohla co nejdřív dostat do nemocnice. Jsem na sebe naštvaná, že jsem se nezeptala dřív, jestli něco nepotřebuje, protože by si určitě řekla o pomoc dřív. Snad není moc pozdě. Celá tahle situace mě paralyzuje na celý odpoledne, odpojuju se od ostatních a zůstávám na zbytek dne doma. S tímhle vědomím prostě nemůžu nikam. Zítra snad budeme vědět víc a uděláme všechno proto, aby byl ten mrňousek zase zdravej.

13.8.23

Ngorongoro. Největší neporušenej neaktivní kráter na světě. A taky domov pro 25 tisíc zvířat. Svůj zábavnej název kráter získal od Masajů, který ho takhle pojmenovali podle zvuku zvonů na krku krav pasoucích se toho času na tomhle místě. Žádný cink cink, ale ngor ngor! Když ráno sjíždíme dolů do údolí, každejch pět minut si oblíkám vrstvu navíc. V momentě, kdy pak dole sedím v bundě a šále si říkám, že to snad ani není safari. Mraky nad celým kráterem vytváří takovou poklici a pod ní je teda pěkná klendra. Ngorongoro je úplně odlišná krajina než včerejší Tarangire. Včera to bylo takový to “typický safari”. Ngorongoro je ale taková měsíční krajina uprostřed džungle. Hned ráno se nám daří tak z 15ti metrů pozorvat nosorožce. V celým parku jich je ani ne 20. Často je rangeři nemůžou najít i několik týdnů a nám se bez ostychu ukazuje v celý svý kráse. To ani nejde říct, že “jsme měli štěstí” - to se prostě stal zázrak. Neviděli jsme všechno, co jsme si představovali, ale mně se to vlastně líbí. To je to kouzlo safari, ukáže ti kousek a zbytek zůstává ukrytej tam někde v divočině. Protože tam nejsi pán ty, ale oni. A navíc, o čem bychom pak snili, kdyby se dalo vidět všechno? To by bylo nůďo :D