Jestli tady byl nějakej den fakt krizovej, byl to ten dnešní. Opět jsme ve škole bez Eveline, musí dneska znovu do nemocnice. Zůstáváme tak s trpaslíčkama sami. Chaos je pro celý dopoledne slabý slovo. Jakmile děti zjistí, že je Eveline dneska pryč, roztáčí to takovým způsobem, že nám z toho praská hlava. Všechno, co nám na ně běžně funguje, dneska absolutně nefunguje. Navíc máme ve třídě čtyři nový děti, který nepřetržitě celý dopoledne pláčou a chtějí domů. Hodně nám schází někdo, kdo by je umírnil. My se o to sice snažíme, ale v angličtině a tím, jak to není jejich rodnej jazyk, a tak dost pravděpodobně rozumí každýmu třetímu slovu, je naše snaha dost marná. Navíc, způsob, jakým se tady děti “vychovávaj” je hodně odlišnej od toho, kterým se to snažíme dělat my. Běžně tady dítě od učitele dostane pořádnej pohlavek. Učitel tady v podstatě pořád jenom křičí. Potom je naprosto jasný, že na něj nebude platit to naše: “já chápu, že tě to štve”; “omluv se”; “prosím dej mi to”. Bez hrozby v podobě místního učitele jsme tím pádem úplně bezradný. Naše ambice se tak časem snižujou a na konci dne už se jenom snažíme, aby to všichni přežili. Člověk by se hrozně chtěl na někoho zlobit, mít to všechno na koho hodit. Ale je to celý jenom taková nešťastná situace…
Žádné komentáře:
Okomentovat