2.8.23

Nesnáším loučení. Poslední školní den pro moje španělský kámošky. Je to pro nás všechny dojemný, protože jsme byly od prvních vteřin v Tanzánii spolu. Přijde mi to jako včera, kdy jsme společně na letišti nasedly do taxíku a vyrazily do Arushy. Budou mi chybět, moc. Marta a Roccio - dvě nejmilejší bezprostřední víly, hlava v oblacích a srdce na dlani. S nima se žilo s takovou lehkostí. Sdílely jsme spolu všechno, od pokoje až po ty nejniternější pocity. Když se po obědě loučíme, brečíme jak želvy a slibujeme si, že se nevidíme naposled. 

Odpoledne přijíždí další dvě dobrovolnice. Zdá se, že se Španělkama nikdy nešlápneš vedle, jsou báječný. A navíc, obě studujou psychologii. Odpoledne se z nás tím pádem stávaj průvodci. Ukazujem našim nováčkům naše oblíbený místa v Arushe a vysvětlujem co a jak. Když jim popisuju, jak to tady chodí, díky jejich reakcím si uvědomuju, že je to vlastně docela šílený. Ale člověk si na to všechno tady strašně rychle zvykne a už ti tady nepřijde nic zvláštní. Evropa bude asi šok.

1.8.23

 Mám pocit, že jsem ve škole nebyla snad věčnost. Strašně se na všechny ty skřítky těším. To jejich “Good morning teacheeer” při našem příchodu do třídy mě vždycky dostává do kolen. Očka jim svítí, přibíhají k tobě, všichni si s tebou chtějí plácnout a obejmout tě. Jsem tak ráda zpátky s mýma minikámošema. Pomrkáváme na sebe, děláme kravinky a objímáme se. Je to úplná euforie z obou stran. Mám zase obrovskou radost, protože vidím pokroky u několika dětí. Dnes mě obzvlášť těší Absa, ta malá ještě před 3 týdnama strašlivě zlobivá rošťanda, která dneska pracuje úplně soustředěně. Trošku jsem si jí oblíbila, musím se přiznat. Ostatní dobrovolníci jí přezdívaj “little devil”, ale mně byla od začátku něčím blízká (snad proto, že mi trochu připomíná mě xd). Po 3 týdnech pokukování za mnou dneska přichází a pod tou skořápkou drsný zlobivý holky je ta nejmilejší dušička, která mi dává to nejsladší objetí. Je to ten nejkrásnější pocit, dobít něčí srdce! A já jsem šťastná, že jsem dobila právě to její.

Na večeři dneska kupujeme pizzy pro celou naší rodinku, je to totiž poslední večer našich dvou nejmilejších dobrovolnic a zároveň vítáme jednu novou dobrovolnici (a teď se podržte!) z Česka!! Cítím, jako by s ní přijel kus domova a navíc mi dovezla lentilky!

 

31.7.23

Smlouvání. Náš každodenní chléb. Bez toho se tady neobejdeš. Pokud se teda nechceš nechat dobrovolně vošulit. Občas je to docela sranda, ale jindy máš toho “obchodování” víc než dost. Všichni to na tebe nejdřív zkouší v dolarech. Jakmile ale řekneš, že chceš platit v šilincích, cena se automaticky snižuje klidně i o polovinu. Vůbec nic tu nemá stálou hodnotu, to co jsi včera koupil za stovku, dneska usmlouváš za dvacku a naopak. Je to nekonečná hra. Nám se dneska vede dopravu z letiště usmlouvat z původních 35 dolarů na 10, ale je to teda fuška. 

Když přijíždíme taxíkem zpátky do Arushy, přijde mi, jako bych se vracela domů. Přistihnu se, jak se usmívám od ucha k uchu. Když pak drandíme polorozpadlým tuk tukem v tom nejšílenějším provozu po už dobře známejch zaprášenejch uličkách, říkám si jo - to je ta moje milovaná Arusha. Večer popíjíme pivo s ostatníma dobrovolníkama v hospůdce a domlouváme, co budeme zítra dělat ve škole. Kvůli návštěvě sirotčince jsem ty naše trpajzlíky neviděla už týden, na zítřek se těšim jak malá. Takže už jenom jednou vyspat a…

30.7.23

Vděčnost. Vidím to jako jediný východisko z toho mýho splínu tady. Světem pohnout prostě neumim, a tak dělám, co je v mých silách a jsem vděčná za tenhle život, kterej jsem dostala. Připomínam si to znovu při návštěvě Slave marketu. Když stojím na místě, kde se skoro 400 let obchodovalo s otroky, vidím řetězy, kterýma byli přikovaný k sobě navzájem a podzemí, kde spíš než žili - přežívali, mrazí mě z toho až na zádech. Odpoledne trávíme na odlehlý pláži Matamwe na severu ostrova. Je to překrásná dlouhá pláž skoro bez turistů. A to ticho! Slyšíš jenom vlny omývající ten nejjemnější písek. Sluním se, čtu, spím. Nabírám síly na druhou půlku toho mýho tanzánskýho dobrodružství. Po západu slunce se vydáváme na street food market, kde utrácíme nesmyslný peníze za všemožný mořský delikatesy. Ale stojí to za to a navíc tim podporujem místní, takže paráda. Domů se touláme malejma uličkama, ve kterých jsme pořád stejně ztracený, jako když jsme přijely a užíváme poslední zanzibarskej večer. 

 

29.7.23

Výlet na Zanzibar provozujeme v klasickým dovolenkovým stylu. Procházka městem, jídlo, pláž, zmrzlina a tak. Všechno je to suprový, vlastně to nemá chybu. Jen je mi to celý nějak proti srsti. Po tom, co poslední tři týdny vidim a žiju, je strašně zvláštní konzumovat všechny ty turistický pozlátka. Přijdu si nepatřičně vlastně každej víkend při výletování. Ale tady na Zanzibaru je to ještě o něco intenzivnější. Kolem spousta turistů a já najednou nějak nechci být jedna z nich. Přijde mi, jako bych žila dva životy. V jednom dobrovolničím a v druhým jako by slepě požitkařím. Je mi z toho trochu ouzko, nikdy jsem tenhle pocit nezažila tak intenzivně jako teď. Zažívam obrovský kontrasty světů. Je to oči otevírající a srdce trhající zároveň. Myslim na ty moje dětičky tam v Arushe a je mi z toho všeho dneska nějak smutno. 

28.7.23

Na víkend letíme odpočívat na Zanzibar. Z Arushy to za bežnejch podmínek trvá zhruba hodinu. Jak už je tady ale dobrým zvykem - všichni maj zpoždění. Náš odvoz na letiště, letadlo i odvoz z letiště. Na ubytování tak jenom rychle skáčem do plavek a pádíme k moři - čeká nás totiž šnorchlování u ostrova Bawe a návštěva Prison Islandu. Když se nasoukam do neoprenu s krátkým rukávem, brblám, že je mi vedro a že bych šla radši bez něj. To ale ještě nevim, co mě čeká. Dneska jsou poměrně velký vlny, s naší loďkou to hází tak, že mam o ní i o nás docela strach. Je mi z toho houpání trochu blbě. Konečně se přibližujeme k pobřeží. Indickej oceán. Ta krásná zelenkavá barva jako na fotkách z netu. Šnorchlujeme a je to paráda, dokud mě něco neštípne do ruky pod neoprenem.  Ruka mě začne ihned strašně pálit. Medúza. Taková malinká, ve vodě ji ani nemáš šanci zahlídnout. Ale tak bolavá! Náš guide mi říká, že to za chvilku přejde. Kéž by měl můj neopren dlouhý rukávy. Snažím se to přečkat a šnorchlovat dál. Po chvíli mi ale brní obě ruce. Už je to moc. Chci na loď. Už jsme od ní ale docela vzdálený. Guide se snaží pískat na řidiče lodi, aby pro nás dojel, ale ten mezitim usnul. Nezbývá než doplavat zpátky. Po cestě k lodi mě žahne ještě několik medúzek, to už je ale jenom povrchový mimo neopren, to bolí jenom chvilku. Na lodi se to snažíme ošetřit octem, bolest má do 5 minut odejít, to se ale neděje. Prison Island je jistojistě kouzelný místo, spoustu želv a nádherná pláž. Na bolest při tý kráse skoro zapomínam. Ta po tak dvou hodinách a půl litru octa odchází úplně. Uff. Bolestný v podobě pizzy si večer řádně vychutnávám a doufám v lepší zítřky :)

27.7.23

Do sirotčince vcházíme s několika taškama plnejma hraček, plenek, kaší, sušenek a banánů. Pečovatelky nám s tím nejupřímnějším úsměvem děkujou. Trpaslíčci si nás ze včera pamatujou, takže k nám už úplně bez ostychu přibíhají. Pečovatelky se probíraj věcma a jsou úplně fascinovaný. U dětský sunarový kaše se zastaví - nic takovýho nikdy neviděly. Vysvětlujeme jim, jak ji připravit - hned jí  s nadšením otvírají. Dětem postupně rozdávaj hračky, každýmu bych přála vidět ty jiskřičky v očích. A co teprv když zkoušíme bublifuk! To je taková euforie z každý bubliny. Mám pocit, že dneska koukám na úplně jiný děti. Včera to byly ty nejsmutnější obličejíky, stačilo TAK málo a před očima ti najednou poskakujou tak veselý mrňousci, až z toho mam slzy na krajíčku! Od dvou nejčistších duší, co znám, jsem dostala víc než dostatek peněz na to do sirotčince nakoupit potřebný věci. Ptám se tedy pečovatelek, co potřebují nejvíc. Očekávám, že budou chtít nějaký další sladkosti a hračky pro děti. Když mi ale na papíře donesou seznam - vyrazí mi to dech. Prosí nás o rýži, fazole a cukr. Mají nouzi i o takový základy. To je ta chvíle, kdy si znova uvědomíš, že tohle je opravdová bída.